Jak zdravě komunikovat a řešit s dětmi nepovedené známky na vysvědčení
Vysvědčení bývá pro mnoho rodin citlivým momentem. Může v sobě nést radost, úlevu… ale také zklamání, obavy a napětí. Zvlášť když se objeví známky, které nejsou podle představ rodičů nebo samotného dítěte.
Je přirozené chtít, aby se dítěti dařilo. Je přirozené mít strach o jeho budoucnost. A je přirozené cítit bezmoc, když vidíme, že potenciál dítěte zůstává nenaplněný. Přesto právě v těchto chvílích hraje největší roli způsob, jakým s dítětem mluvíme.
Nejde jen o známky. Jde o vztah dítěte k sobě samému, k učení a k vlastní hodnotě.
Odděl dítě od výsledku
Známka není dítě.
Známka není obraz jeho hodnoty.
Známka není definice jeho budoucnosti.
Je to pouze informace o tom, jak se mu v daném období dařilo v určité oblasti. Nic víc.
Když dítě cítí, že ho rodič přijímá i ve chvíli, kdy se mu nedaří, vytváří se bezpečný prostor pro růst a důvěru, která je velmi důležitá. Když ale získá pocit, že láska a přijetí závisí na výkonu, začne se bát chyb. A strach dlouhodobě učení nepodporuje, spíše ho blokuje.
Nejprve reguluj sebe
Ještě než začneš mluvit s dítětem, je důležité si všimnout vlastních emocí.
Jsem zklamaná? Vyděšená? Naštvaná? Bezradná?
To všechno je v pořádku. Ale tyto emoce patří tobě, ne dítěti a neměli bychom je nevědomě na dítě přenášet.
Pokud cítíš silné rozrušení, dej si chvíli. Nadechni se. Zklidni se. Až potom otevři téma. Rozhovor vedený ze stresu se velmi snadno změní v tlak, kázání nebo výčitky, i když to nebyl záměr a každý z nás tohle určitě někdy zažil. Pak si celou situaci přehráváte a máte výčitky...
Začni zájmem, ne soudem
Místo toho, že se budete ptát:
"Proč máš zase trojku?"
"Vždyť ses neučil!"
Zkuste to trochu jinak:
"Jak ses v tom předmětu cítil?"
"Co pro tebe bylo letos nejtěžší?"
"Co ti šlo a co nešlo?"
Tyto otázky otevírají dialog. Dávají dítěti pocit, že ho chceš pochopit, ne soudit a mohou být začátkem smysluplné komunikace :)
Často se za špatnou známkou skrývá něco víc než lenost:
nepochopení látky
stud
strach se ptát
únava
ztráta motivace
tlak na výkon, nervozita
Bez pochopení příčiny nelze hledat řešení.
Validuj pocity dítěte
Možná je dítě zklamané samo ze sebe. Možná je mu to jedno. Možná se stydí. Možná je naštvané. Můžu se v něm odehrávat klidně všechno a nebo další různé pocity.
Pomáhá jednoduché uznání:
"Vidím, že tě to mrzí."
"Asi to pro tebe není příjemné."
"Rozumím, že tě to štve."
Validace neznamená souhlas se špatným přístupem. Znamená uznání reality vnitřního prožívání dítěte. I my dospělí bychom před dětmi měli umět uznat, že jsme jen lidi a také děláme chyby. To není to podstatné. Ukažme dětem, že chyba není důležitá, dělají je všichni. POdstatné je to, jestli si chybu uvědomíme, připustíme a poučíme se z ní.
A to je základ důvěry.
Zaměř se na proces, ne na trest
Tresty za známky obvykle nevedou k dlouhodobému zlepšení. Vedou spíš k:
skrývání chyb
lhaní
odporu k učení
Mnohem účinnější je společně hledat:
Co konkrétně nefungovalo?
Co by mohlo pomoci příště?
Jakou podporu ode mě potřebuješ?
Učení je dovednost. A dovednosti se rozvíjejí postupně.
Podporuj odpovědnost, ne strach
Zdravá odpovědnost dítěte zní:
"Chci se zlepšit, protože mi na tom záleží."
Nezdravá odpovědnost dítěte zní:
"Musím se zlepšit, jinak zklamu své rodiče."
Rozdíl je obrovský.
Pomoz dítěti vidět, že má vliv na své výsledky. Ale zároveň, že chyba není konec světa. Je to informace. Zastávka. Možnost korekce.
Oceňuj snahu, nejen výsledek
Pokud se dítě snažilo, ale výsledek se nedostavil, jeho snaha si zaslouží uznání.
"Vidím, že ses snažil."
"Všimla jsem si, že ses učil víc než dřív."
Tím podporuješ růstové nastavení mysli – víru, že zlepšení je možné.
Buď spojencem, ne kontrolorem
Dítě nepotřebuje doma další školní instituci. Potřebuje bezpečného dospělého, který stojí na jeho straně.
Spojenectví zní:
"Jsem tady s tebou. Najdeme cestu."
Kontrola zní:
"Musíš. Měl bys. Zase jsi."
Děti se nejvíc posouvají tam, kde se cítí v bezpečí.
Dlouhodobě je důležitější vztah než vysvědčení
Jedno vysvědčení nerozhodne o životě dítěte.
Ale vztah, který si kolem učení vytvoří, ano.
Pokud si dítě spojí učení s hanbou, tlakem a strachem, ponese si to dál a naučí se v tom fungovat. Nebude mít chuť něco zlepšit, prtože třeba se snažilo, ale rodiče to neocenili ani neviděli, tak v tom přestane vidět smysl a vzdá to.
Pokud si učení spojí s podporou, možností růstu a pochopením, získává vnitřní oporu, energii a chuť v tom pokračovat.
A to je dar, který má mnohem větší hodnotu než jakákoli jednička.
Jsem tu 🤍 Máma a Táta 🤍