Vnitřní stabilita dítěte. Proč je důležitá nejen pro děti, ale i pro nás?

Možná to znáš. Jsou dny, kdy máš pocit, že děláš, co můžeš, a přesto je to málo. Dny, kdy jsi unavená, plná emocí a máš pocit, že bys měla zvládat víc, lépe, klidněji. A pak jsou chvíle, kdy se sama sebe ptáš, jestli to, co dětem dáváš, opravdu stačí. Pokud se v tom poznáváš, chci ti hned na začátku říct jednu důležitou věc: už teď jsi pro své děti dost.

Vnitřní stabilita rodiče není o dokonalosti. Není o tom, že nikdy nezvýšíš hlas, nikdy se nerozpláčeš nebo nikdy neuděláš chybu. Je o něčem mnohem jemnějším. O schopnosti být tu sama pro sebe, i když je toho hodně. O ochotě vnímat své emoce a neztratit se v nich. O tom, že se k sobě dokážeš vrátit.

Děti velmi citlivě vnímají, jak se cítíme. Ne podle slov, ale podle tónu hlasu, pohledu, doteku, ticha. Když je rodič vnitřně rozkolísaný, dítě to cítí a často reaguje "neposlušností", pláčem nebo uzavřením se do sebe. Ne proto, že by chtělo zlobit, ale proto, že hledá jistotu. Hledá oporu. Hledá někoho, kdo unese jeho svět i ten svůj.

Když v sobě najdeš alespoň malý kousek klidu, dáváš tím dětem obrovský dar. Učíš je, že emoce nejsou špatné. Že vztek, smutek i únava mají své místo. Že není nutné být stále silný. Stačí být opravdový. Dítě si z tebe bere vzor toho, jak zacházet se sebou, když je těžko. A tenhle vzor si ponese celý život.

Možná máš pocit, že na sebe nemáš prostor. Že nejdřív musíš zvládnout děti, práci, domácnost, vztahy… a až pak přijdeš na řadu ty. Pravda ale je, že bez tebe to nejde. Když jsi dlouhodobě vyčerpaná, přichází podrážděnost, pocit viny, pochybnosti o sobě samé. Vnitřní stabilita není luxus. Je to základ, na kterém stojí všechno ostatní.

Často nás rozhodí ne samotné děti, ale tlak, který na sebe klademe. Představa, že bychom měly být trpělivější, klidnější, víc "v pohodě". K tomu se přidávají staré bolesti, nevyřešené emoce, někdy i osamělost nebo únava z toho, že všechno táhneme samy. A právě tady je důležité zastavit se a dovolit si být k sobě laskavá.

Laskavost k sobě může vypadat velmi nenápadně. Jako krátký nádech, než odpovíš. Jako tichá věta v hlavě: "Teď je to pro mě těžké a je to v pořádku." Jako rozhodnutí, že dnes nemusí být všechno perfektní. I tyto drobnosti posilují tvůj vnitřní klid.

Děti nepotřebují rodiče, kteří mají vše vyřešené. Potřebují rodiče, kteří se k sobě umí vracet. Kteří umí říct: "Teď jsem byla unavená, mrzí mě to." Kteří ukazují, že chyba není konec vztahu, ale jeho součást.

Vnitřní stabilita není cíl, ke kterému jednou dojdeš a zůstaneš tam. Je to cesta. Někdy klidná, jindy rozkolísaná. A to je v pořádku. Každý krok, kdy se rozhodneš být k sobě o něco laskavější, vytváří bezpečnější svět nejen pro tvé děti, ale i pro tebe samotnou.

A pokud si z tohoto textu odneseš jen jednu větu, ať je to tato: Nemusíš být dokonalá, aby ses stala dobrým rodičem. Stačí být přítomná, opravdová a ochotná vracet se sama k sobě. 💛